Muskulární dysmorfie, svalová dysmorfie nebo též bigarexie či vigorexie je duševní nemoc vycházející ze syndromu malosti, jejím hlavním příznakem je chorobná závislost na cvičení a snaha o to, být stále mohutnější. Bývá považována za opak anorexie. Tato nemoc postihuje především muže, hlavně kulturisty. Velmi známým kulturistou, trpícím touto nemocí je Gregg Valentino.

Video, které závažnost problému předvádí z více pohledů a doporučuji jeho shlédnutí jako memento (varování) pro ty, kteří trpí komplexem méněcennosti, malosti.: https://tv.ronnie.cz/?v=24

Zdá se vám podobnost zcela náhodná? Nikoliv, růstový hormón má stejné účinky u lidi jako u zvířat.

Komplex méněcennosti se projevuje nedostatkem sebedůvěry, sníženým sebevědomím, nejistotou, úzkostí, obavami a pevně zaznamenaných přesvědčení člověka, že není schopen vyrovnat se vrstevníkům, spolužákům, spolupracovníkům, že ostatní lidé jsou více než on, všechny považuje za schopnější, krásnějších, chytřejší, a proto jim přiznává větší nárok na úspěch, než je schopen dosáhnout on sám. Výzkumy ukazují a zkušenost potvrzuje, že komplex méněcennosti se objevuje téměř u všech jednotlivců, kteří si svoje nedostatky uvědomují, ve svůj neprospěch se porovnávají s cizími lidmi a rozdíl, jejich defekt, se pak zafixuje v jejich podvědomí tak, že se projevuje i tehdy, když o oblast, v níž je člověk opravdu méněcenný, vůbec nejde. Zkušenost potvrzuje, že komplex méněcennosti vzniká, když dítě vychovávají v nevhodném prostředí, v němž ho neuznávají, nadávají, stále ponižují, destruktivně kárají, podceňují, "shazují", nebo jiné dítě před ním neustále vychvalují a ukazují, o co je lepší, dokonalejší, šikovnější. Taková nesprávná výchova a nevhodné zacházení s dítětem velmi škodlivě a zhoubně působí na jeho psychiku, na vývin jeho představ o sobě, o svých schopnostech, hodnotě a možnostech uplatnit se v budoucnu a v životě. Ponižování dítěte začne vytvářet škodlivé, ničivé představy, které jsou pak překážkou při seberealizaci postiženého dítěte. Postižené dítě touží po společnosti vrstevníků, ale současně se obává, že ho mezi sebe nepřijmou, že se jim nevyrovná, že se mezi ně nebude umět vpravit, že ho nebudou uznávat. Proto se kamarádů raději stráni, přestože po jejich společnosti touží ze strachu, že se mu budou vysmívat nebo si nebudou s ním hrát. Menší děti své rány psychiky projevují pláčem, větší zatrpklostí a tvrdohlavostí.Vychovatel by měl postřehnout, pokud dítě trpí tímto ničivým citem, a podle toho s ním zacházet. Žádný vychovatel by neměl svěřené dítě ponižovat, zesměšňovat, nespravedlivě trestat, ale měl by se snažit pochvalou, uznáním a taktním zacházením před školním kolektivem vrátit mu sebedůvěru, nejcennější vlastnost, kterou je třeba v každém dítěti vypěstovat, a kterou dítě má mít. 

Zdroj: https://deprese.bloger.cz/