Jen Nekonečná Láska je skutečná

(... a vše ostatní je iluze!)

Odhalení říše snů, o níž si myslíme, že je skutečná.

Vychází v polovině srpna 2010 v nakladatelství Jiří Mašek, OSUD.cz jako třetí publikace.

Kapitola První

Žádná sněhová vločka z laviny se nikdy necítí zodpovědná

   Většina lidí je někým jiným. Jejich myšlenky jsou názory někoho jiného, jejich životy jsou jen napodobeniny, jejich vášně pouhé citace. Oscar Wilde

   V roce 1990 jsem se vědomě vydal na neuvěřitelnou cestu sebepoznání. Netušil jsem, kam povede, ale i přesto jsem to udělal. Už jsem měl všeho po krk. Tento „svět" mi nikdy nedával smysl: nespravedlnost, hloupost, způsob, jakým systém dělá z lidí trochu víc než stroje, které fungují v cyklu opakujícího se prožitku a chování a hystericky jej pak nazývají „život". My nežijeme život - život žije nás.

   Existují výjimky a tuhle knihu si přečte dost lidí, ale většině je sděleno, co si má myslet, kam má jít, co a jak má dělat. Není to tak? Odkud berete „informace", které vás vedou k závěrům, které děláte o vás samotných a světě? Kdo rozhoduje o tom, v kolik hodin se každý pracovní den probouzíte? Kdo rozhoduje, kam jdete a co tam budete dělat? Kdo rozhoduje o tom, jak to uděláte? Pokud jste jako ta ohromná většina lidí, která v současné době obývá tento snový svět, tato rozhodnutí vůbec nejsou vaše; jsou vložena „systémem", pavučinou moci, která vám diktuje svou vůli a moc nad vaším ´životem´.

   Získáváte své ´informace´ z masmédií, která vám každodenně prodávají lži, u nichž se rozhodujete, co si myslet a čemu věřit. Musíte vstávat v určitou hodinu, protože musíte být v práci a nemůžete přijít pozdě. Jdete tam, kam vám řeknou vaši nadřízení a děláte to, co chtějí oni. Pokud se vzbouříte, vyhodí vás a pokud nedostanete výplatu, nemůžete si dovolit dům či dostatek jídla. A nejde jen o vás. Co vaše rodina a ostatní, co jsou na vás závislí? Pokud nebudete sloužit systému, jaké to bude mít následky pro ně? Abyste pokryli všechny tyto vnímané potřeby a povinnosti, musíte trávit každý den uspokojováním ostatních. Oni zase nadřízení otrocky poslouchají rozkazy těch nad nimi a ani ti se neodvažují vystoupit z řady. I nadřízení mají své nadřízené. Vezměte si farmáře, který zásobuje supermarket jídlem. Ten velí svým zaměstnancům a pokud neskáčou, jak on píská, vyhodí je. On sám však musí udělat, cokoli mu řekne supermarket, nebo přijde o kontrakt a mohl by zkrachovat.

   Na další úrovni musí ti, co řídí supermarkety, odpovídat na otázky akcionářům. Mezi akcionáři budou také lidé, kteří slouží svým nadřízeným a nadřízení, kteří slouží zase svým nadřízeným. Tento kruh závislosti a vnucování své vůle se točí pořád dokola.

   Otrok jednoho člověka je pánem druhého; ovce jednoho člověka je pastýřem jiného. Takovýmto způsobem je svět záměrně strukturován. Systém chce, aby každý každého ovládal a toto je prováděno na milión způsobů.

   To, co nazýváme „svobodnými společnostmi", jsou jinými slovy „Gulagy". Systém neslouží nám - my sloužíme jemu. Jsme otroky, kteří sami sebe klamou, že jsme svobodní, jelikož nechceme čelit vážnosti skutečné situace.

   Byl jsem večer na americkém rádiu v jednom pořadu a nějaký posluchač měl dobrý postřeh. Připodobnil lidstvo k manželovi, který ví o tom, že je mu jeho žena nevěrná, ale zoufale se pořád snaží sám sebe přesvědčit, že to není pravda. Když přijde domů, konfrontuje ji otázkami typu kde a s kým byla. Manžel pravdu zná, ale zoufale doufá, že vysvětlení jeho ženy bude znít natolik přesvědčivě, aby si sám sobě mohl dál nalhávat, že je vše v pořádku. Raději by slyšel dobrou lež, nežli nepříjemnou pravdu. Stejným způsobem nechce většina lidí čelit konspiraci a korupci vlád či ptát se, proč jdou země, včetně těch jejich, do války proti bezbranným civilistům. Když vlády sdělují lži a výmluvy za své groteskní jednání, většina lidí je schopna je přijmout, protože chtějí věřit tomu, že jsou ony lži pravdivé. Alternativou je čelit faktu, že vláda není žádný laskavý sluha lidí - je tomu právě naopak. Pouze postavíme-li se tváří v tvář realitě, zjistíme, že jenom síly, jež vládnou Spojeným Státům, jsou schopny zosnovat hrůzy z 9/11 a obviňovat z nich někoho jiného; a pak se bezostyšně dostavit na pohřební obřady obětí s vědomím, že napomohly jejich zabití. Kolik lidí je natolik silných postavit se čelem nejen tomuto, ale i dopadu, jaký to bude mít na jejich životy? To je jeden z hlavních důvodů, proč oficiální lži převládají jakožto všeobecně akceptovaná pravda. Druhá možnost je nemyslitelná, neúnosná, takže většina lidí nad tím dále nezamýšlí.

   Stejná je pravda kolektivního popření našich životů: „Mám velký dům a velké auto, není život skvělý?" No, možná že dům a auto jsou skvělé, ale je i život?

   Kolik lidí dělá to, co opravdu dělat chtějí? Kolik jich je opravdu šťastných, naplněných a smířených sami se sebou?  Popravdě skoro nikdo. Není toto samo o sobě hluboké a naprosto šílené odsouzení, kterému říkáme „život"? Většina lidí dělá to, o čem si myslí, že musí dělat. To znamená sloužit systému podle jeho podmínek. Proč zaměňujeme ´život´ se světem, jaký nyní prožíváme? Co má život společného s výbuchy bomb, které zabily děti před očima svých rodičů a bomb, které zabily rodiče před očima svých dětí a to celé v zájmu „osvobozování"?

   Kde je život ve vstávání každé ráno ve stejnou dobu, abyste se mačkali či stáli v davu na ten stejný vlak na cestě do té stejné práce, která vás nudí, frustruje a nenaplňuje a pak se zase tou stejnou tlačenicí či stejným davem vracet, abyste se dívali na ty stejné večerní programy v televizi, které s vámi nakládají jako s pitomci?

   Kde spatřujete život v posílání dětí do škol a univerzit navržených k tomu, aby je vyplivly jako naprogramované součástky další generace? Ale zase, raději bychom sebe sami přesvědčili, že máme ´dobrou práci´, ´dobrou kariéru´, ´dobrý život´ a že jsme dali svým dětem ´dobré vzdělání´, než abychom čelili té největší hrůze, že život vlastně stojí za prd.

   Alespoň tedy v porovnání s tím, jaký by mohl být a jaký bychom ho chtěli mít. Opravdu tu nejde ani náhodou o ´život´. Je to závoj slz zamaskovaný spoustou řasenky a zaplácaný ohromným množstvím sebeklamu.

   Posuzujeme své ´štěstí´ podle stavu našeho neštěstí a naše úspěchy podle symbolů a cetek, které systém zřídil jako základ ´úspěchu´.

   V den, kdy jsem toto psal, jsem viděl výsledky studie o mentálním a emocionálním zdraví studentů v Británii. Ačkoli to samé platí v celém industrializovaném počítačovém světě a za jeho hranicemi. Studie „Trendy doby v mentálním zdraví dospívajících" vydaná v „Journal of Child Psychology and Psychiatry" odhalila, že počet 15-ti letých trpících úzkostí a depresí vzrostl za méně než 20 let o 70%. A to tu mluvíme o 15-ti letých! Studie to shrnula tak, že klíčovou příčinou tohoto dramatického nárůstu emocionálního traumatu náctiletých byl tlak ´uspět´. Přesněji tam mělo být dodáno, uspět podle podmínek systému. Studie sdělila, že „tlak akademického úspěchu a výhled do dluhů přispívají k rozšířenému pocitu malého štěstí´.

   V Británii, díky vládě Blaira, čelí studenti po opuštění školy hoře dluhů. Na vině jsou velké půjčky, které si museli vzít, aby za své vzdělání (nebo za to, co tak nazývají) mohli zaplatit. Dluh znamená nadvládu systému a to je ten pravý důvod, proč studentské půjčky existují. Studie také poukázala na nerovnováhu mezi časem stráveným ve škole a tím pro volnočasové aktivity, což jsem už roky zdůrazňoval. Drží děti ve škole několik hodin pět dní v týdnu a když se dveře tohoto vězení otevřou, vypustí je z nich s domácím úkolem! Kdy mají děti a mladí čas na to dělat to, co chtějí dělat? Odpověď: v čase, který jim zbude pod návalem akademických žvástů navržených k „výkrmu" naší mysli, jenž udržuje systém v běhu. Je to jako valící se sněhová koule, která na sebe s každým naším probuzením sbírá a nalepuje čím dál více naší bývalé svobody.

   Další studie: Výzkum nárůstu bolestí, který uvedla UK Press Association v říjnu roku 2004, potvrdila tyto trendy u tří čtvrtin dotazovaných rodičů, kteří sdělili, že jejich děti jsou pod mnohem větším tlakem a stresem, než byli oni v jejich věku. Podobné procento uvedlo, že tlak ze stran vrstevníků a stres ve škole (jako například šikana či zkoušení) měly největší dopad na emocionální zdraví a prospívání jejich dětí. A zkoušení, proboha k čemu? K odhalení šíře, do jaké má systém pod kontrolou jejich mysl a vnímání. Podle výzkumu sedm z deseti rodičů sdělilo,
že by vláda měla investovat více do poskytování služeb mentálního zdraví pro děti a mladé lidi. No, to mě podržte! Nezatěžujte se „nápravou" tohoto problému, co takhle odstranění jeho příčiny? Co takhle změnit to, jak se vaše děti cítí tím, že budete říkat, aby se uvolnili a užili si to, protože vzdělání a zkoušení, která systém zavedl, je jedna velká hovadina? „Vzdělání" existuje, aby programovalo, poučovalo a vštípilo kolektivní víru v realitu, která se hodí struktuře moci. Je to o podřízenosti, omezování a o mentalitě „já nemůžu", „ty nemůžeš", protože to je to, co systém chce, aby všichni vyslovili na své cestě do hrobu či do krematoria. To, co my nazýváme vzděláním, neotvírá mysl, spíše na ní ještě více utahuje uzávěr. Jak řekl Albert Einstein: „jediná věc, která zasahuje do mého učení, je moje vzdělání." Také prohlásil, že vzdělání je to, co „zůstane po zapomenutí všeho ze školy".

   Proč se rodiče cítí hrdí, když vidí, jak děti získávají své certifikáty „úspěchu" za to, že říkají systému to, co požaduje slyšet? Netvrdím, že by lidé neměli usilovat o vědění, ale pokud tu mluvíme o svobodě, musí tak být podle našich podmínek a ne podle podmínek systému. Člověk také vystřízliví, pokud si všimne, že politici, vládní úředníci, novináři, vědci, doktoři, právníci, soudci, obchodní lídři a další, kteří vykonávají či slouží systému, jsou stále ti, kteří prošli stejným univerzitním (poučujícím) strojem mysli. Smutné je, že inteligence a skládání zkoušek na univerzitě jsou tak často považovány za totéž. Jeden večer jsem byl na diskotéce, kde byl taneční parket prázdný, protože DJ hrál hudbu, kterou lidé nechtěli slyšet. Jeho ohromné ego to odmítlo změnit a já jsem se zeptal, jestli to za oněch okolností bylo chytré. Můj návrh ho pobouřil. Měl důkaz o tom, že byl inteligentní - měl titul! Směšné. Základní inteligencí by bylo všimnout si, že lidé netancují, protože hudba za nic nestojí a raději hrát něco, co se jim líbí; vysokoškolský titul znamená říkat systému to, co vám řekl, abyste mu říkali. Co je na tomhle inteligentního?

   Většina lidí si nalhává, že je svobodná tím, že nikdy skutečně tu teorii nevyzkouší. Jsou jako mouchy chycené do pavoučí sítě a dokud se snaží nehýbat se, jsou schopni přesvědčit sami sebe, že kdyby chtěli, hýbat by se určitě mohli. Jenže víte, oni jen zrovna teď příliš nechtějí (Obr.1). Pokud by se o to pokusili, museli by čelit skutečnosti, že je jejich zadek přilepen vteřinovým lepidlem k ovládacímu systému někoho jiného, kde se zrovna chystá podávat večeře - oni sami. Dělají to, co vládní diktátorství říká bez jakýchkoli otázek či výzev a zvěčňují onu iluzi o svobodné volbě tím, že nikdy žádnou volbu neučiní. „Nevadí mi, že jsou moje křídla zapletena do sítě, protože já sám jsem si vybral nelétat." Za ta léta jsem potkal spousty lidí, kteří si mysleli, že jsou svobodní. Ovšem pouze do doby, než udělali něco, co bylo mimo „normy". Následovalo pak velké prověření reality, cituji velkého amerického komika Billa Hickse: „Můžete dělat, co chcete. Z toho, co vám řekneme". Čím více vychází orwellovský globální stát ze stínů a stává se zřejmějším, tím je sebeklam o prý ´svobodném světě´ mnohem méně udržitelný. Místo, aby se však lidé podívali této vážné situaci do tváře, snaží se většina ještě urputněji dívat na druhou stranu. Většina lidí si ráda stěžuje na to, co se děje v jejich životech a v jejich širším okolí, ale jakmile dojde na to, že by s tím měli něco dělat, jako by byli začarováni v žulu. Ještě víc se zdá, že se vyhýbají své zodpovědnosti obviňováním někoho jiného. Svět je takový, jaký je, protože jsme dovolili těm pár lidem, aby ho takový udělali a jen ukazovat na ně nestačí. Týká se to nás všech. Voltaire toto téma úžasně zachytil, když řekl: „Žádná sněhová vločka z laviny se nikdy necítí zodpovědná."

Koupit:https://knihy.hledajici.cz/kniha/jen-nekonecna-laska-je-skutecna