Co se nás většiny týká
Tato webová stránka byla vytvořena protože církevní restituce prosazené proti většinové vůli obyvatel Česka vyvolávají, jsou příčinou stresu a hněvu mezi spoluobčany. Jejím účelem není podílet se na šíření hněvu a nesnášenlivosti, jak by se na první pohled mohlo zdát. Jejím účelem je poukázat na zdroj, (semeniště) negativní energie v podobě strachu, stresu, hněvu, nesnášenlivosti, nenávisti, zloby, stejně jako bezmoci a nespravedlnosti.
Tyto stránky k restitucím budou rušeny.
Důvod? Splnily svůj účel a jsou pro skutečně radostný život nedůležité, tak jako náboženské učení i s celou vatikánskou společností.
Církev nemá na restituce právní nárok
PÁTEK, 11 LISTOPAD 2011 13:21 LENKA PROCHÁZKOVÁ
Motto: I když připouštíme, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou, neznamená to, že stokrát opakovaná pravda se stane lží.
Vatikánský městský stát se nachází v centrální enklávě Říma na pozemku původně nazvaném Pahorek věštců. Má rozlohu 0,44 km čtverečních, jde tedy o území menší než malé. Přesto je Vatikán vnímán jako světová mocnost. Důvod je prostý. V tomto státě sídlí úřad, který pro více než miliardu katolíků celého světa zastupuje Boha, jehož mluvčím je papež. Ten dle kanonického práva stojí v čele absolutistické teokracie a jeho rozhodnutí nepotřebují žádné potvrzení a není proti nim odvolání.
Papež má postavení nejvyššího zákonodárce, je nositelem nejvyšší výkonné moci a současně i moci soudní. Pod názvem Apoštolský stolec, případně Svatý stolec, je papežský stát subjektem mezinárodního práva a tedy může uzavírat mezinárodní smlouvy (zastarale konkordáty) se státy, v nichž se alespoň menšina obyvatel hlásí ke katolickému vyznání.
Obsahem dvoustranných čili bilaterálních smluv je především záruka svobodného šíření katolické víry v signatářských zemích, umožnění katolické výuky ve školách státních i privátních, přítomnost katolických kněží v ozbrojených i policejních složkách státu a ve věznicích. Tyto smluvní povinnosti signatářských států vyvažuje Svatý stolec garancí, že katolická církev využije všechny vhodné prostředky pro mravní formování obyvatel ve prospěch obecného dobra podle principů katolické nauky. Některé smlouvy vymezují vztah civilního práva státu vůči právu kanonickému. Většinou tak, aby v případě kolize převážilo civilní právo. Někdy je toto opomenuto.
Česká republika doposud s Apoštolským stolcem konkordát neuzavřela (na rozdíl od Slovenska), ačkoliv už se k tomu schylovalo v roce 2002, kdy narychlo zpracovaný a právně napadnutelný text kolidující s ústavou tehdejší ministr zahraničí lidovec Cyril Svoboda ve sněmovně neprosadil. (Však to také málem Cyrilovi Svobodovi srazilo vaz. Ale on si to asi neumí dát do souvislostí, že 15.dubna 2004 utrpěl vážná zranění páteře při autonehodě na sjezdu z dálnice do Vyškova. Nehodu způsobil řidič jeho služebního vozu, který jel rychlostí přes 120 km/h na nebezpečném úseku, kde je povolena maximální rychlost 60 km/h. Cyril Svoboda byl hospitalizován, ale rychle se uzdravil, dokonce již týden po nehodě hlasoval na vozíku pod dohledem lékařů v Poslanecké sněmovně, neboť jeho přítomnost byla pro vládu nutná k přehlasování veta prezidenta blokujícího zákon o DPH.) Černých čárek však máme u Svatého stolce víc. Ta nejčernější se týká nevyřešených církevních požadavků na restituce.
Osvícený panovník versus Svatý stolec
Dle kanonického práva má římskokatolická církev vrozené právo nezávisle na civilní moci nabývat, držet, spravovat a převádět majetek. Nejvyšší dohled nad veškerým majetkem římskokatolické církve má papež. Nezrušitelný předpis zvnějšku narušil už rakouský císař Josef II. Tento suverén, ovlivněný četbou soudobých francouzských filozofů, si jejich kritické výhrady vůči církvi a absolutistickým režimům ověřil v praxi, když během čekání na samostatné vládnutí procestoval dědičné země a na vlastní oči viděl, že podráždění encyklopedisté nepřehánějí. Po návratu do Vídně pohrdl matčinými výhradami a v rychlé sérii reforem zrušil nevolnictví, čímž přispěl k vytváření občanské třídy.
Dále zákonem zaručil pro všechny obyvatele mocnářství svobodu vyznání, zrušil cenzuru tisku i její provozovatele (náboženské komise pátrající po tzv. závadných knihách). Zhrozené duchovenstvo podalo stížnost k papeži, ale Josef II. se nevyděsil a pokračoval. Zrušil i některé řeholní řády, které, protože se nevěnovaly charitě ani vzdělávání, pokládal za neužitečné. V té souvislosti přebudoval vysídlené kláštery pro státní účely (kasárna, nemocnice a úřady). Než dotčení biskupové stihli vybrat nejvhodnějšího delegáta, aby pohromu sdělil v Římě osobně, předvídavý panovník jim zakázal přímý styk s papežskou kurií. Zda to vše bylo dobře nebo špatně lze posuzovat ze dvou hledisek. Z hlediska Svatého stolce to bylo nehorázné. Papež Pius IV. dokonce za nehodným Josefem II. v březnu 1782 přijel do Vídně, aby mu domluvil. Císař jej měsíc hostil, neboť host do domu, Bůh do domu, ale od „bezbožných" reforem neustoupil. Nelze zamlčet, že při vystěhovávání klášterů docházelo i k nepravostem a že mnohé cenné knihy se během rekvírky ztratily nebo zničily. Nicméně na „prosté" věřící zrušení klášterů nijak diskriminačně nedolehlo, lidé naopak měli ke slovu Božímu blíž, protože panovník dal postavit stovky nových far a kostelíků v místech, která pro církev nebyla atraktivní. Josef II. tedy nebyl jen bořitel, ale i stavitel a razil heslo, že nikdo nesmí mít do kostela dál než hodinu chůze. Majetek, který církvi zůstal dál k užívání (nemovitosti a půda), už jí však nepatřil, měla ho pouze ve správě. Platy duchovních byly hrazeny státem z fondu, který vznikl po rozprodeji některých zrušených klášterů a dalších nemovitostí. Tak to fungovalo až do vzniku Československé republiky.
Restituce nebo dary?
V roce 1919 se v rámci pozemkové reformy Parlament ČSR rozhodl rozdělit i půdu, kterou dosud spravovala církev, mezi drobné rolníky a bezzemky, kteří na ní pracovali. Část majetků, hlavně stavby, církev spravovala dál, ale nenabyla vlastnické právo. Cokoliv chtěla prodat, musel stát odsouhlasit (od hodnoty nad 200 korun). Platy duchovních a charitativní a vzdělávací činnost církve hradil stát. Smlouvu s Apoštolským stolcem prezident T. G. Masaryk odmítl uzavřít. Jako hluboce věřící muž přesně rozlišoval mezi vírou a církví. Jeho velkým snem byla odluka církve od demokratického státu. Což, bohužel, nestihl.
Po válce roku 1945 při sčítání majetku se katolická církev pokusila využít zmatků v archívech tím, že bryskně vykázala také pozemky, které přestala spravovat už v roce 1919. Politické přesměrování republiky však šlo příliš rychle, takže tím ničeho nedosáhla. V období, které začínalo únorovým převratem, nepřišla církev o majetky, ale o svobodu slova, o postavení ve společnosti a její působení bylo omezeno na pastorační činnost.
Komunistický režim se ke všem církvím, ale především ke katolické, choval jako k nutnému zlu. Náboženství pokládal za přežitek, což mu však nebránilo v tom, aby při zvolení Gottwalda za prezidenta nepřinutil arcibiskupa Berana sloužit ve Svatovítské katedrále slavnostní Te Deum. Náboženství ve školách bylo omezováno, katolické školství zrušeno, Junák přivtělen do ČSM a katolický tisk postupně likvidován. Kláštery byly zavírány, kněží internováni, mnozí vězněni. Ti přizpůsobivější časem vstoupili do kolaborantské Pacem in terris, někteří další prokazatelně podepsali spolupráci s StB. Naopak nejstatečnější se sešli v podzemní církvi, aby slovo Boží šířili nelegálně v malých společenstvích. Režim křesťanské aktivisty odhaloval a stíhal, kolaboranty využíval a doufal, že tyto vytrvalé praktiky povedou i k rezignaci věřících. Obrovský zájem o svatořečení Anežky České v listopadu 1989 však ukázal, že to byl chybný kalkul. O pět dní později pak přišel 17. listopad.
Celý následující rok byl pro katolickou církev nepřetržitou příležitostí vybudovat si u starých nově povzbuzených přívrženců i mladých rozjásaných sympatizantů kredit, jaký dosud (konkrétně v Čechách) nikdy neměla. Desítky duchovních, především ti tajně vysvěcení, skutečně získali mravní autoritu a udrželi si ji u věřících i později, navzdory svým neshodám s oficiální „linií" katolických hodnostářů. Obecně však katolická církev milostivý rok promarnila ekonomickými požadavky. V době kratší než krátké začala uplatňovat vlastnické právo na tytéž položky jako po válce a sloganem Co nám komunisté ukradli, musí být vráceno! se pokusila zatemnit skutečnou právní situaci. Komunistický režim, jak už bylo řečeno, zavíral kláštery, ale vyvlastnit je nemohl, protože už byly zestátněny Josefovou reformou. Polnosti a další pozemky též, takže požadovat zpět majetek podléhající reformám z 18. století a reformě z roku 1919 a tvrdit, že tyto požadavky neprolomí únor 1948, je podvod. I expertíza Právnické fakulty UK vypracovaná docenty V. Kindlem a V. Mikulem potvrzuje, že katolické církvi majetek nepatřil od dob josefínských a že jej měla pouze v pronájmu, správě. Také někdejší vicepremiér JUDr. Pavel Rychetský v roce 1999 vydal stanovisko, že církev nemá na restituce právní nárok a že záleží pouze na vládě, zda jí dá majetek do užívání.
Výčtové zákony nebyly restituce, ale první pomoc
Začátkem 90. let tehdejší Federální shromáždění odhlasovalo převod některých nemovitostí (dle tzv. výčtového zákona) na církevní řády. Účelem bylo umožnit řeholím a řádům obnovení činnosti. A jelikož tyto majetky byly zákonem prohlášeny za majetek nabyvatelů, skutečně tím vznikly majetky privátní. Z hlediska kanonického práva ovšem spadající pod dohled Svatého stolce. Omyly federálních legislativců, kteří přiklepli například voršilkám či premonstrátům víc, než měli, nebyly později napraveny, neboť i špatný zákon je zákon a zákonodárci za něj nenesou právní odpovědnost.
Jedním z nejdůležitějších polistopadových cílů katolické církve měl být převod katedrály sv. Víta do jejího vlastnictví. Parlamentní cesta se nejevila jako schůdná, a tak následoval řetěz soudních jednání o určení vlastníka. Stranu žalovanou - český stát zastupovala Kancelář prezidenta republiky a Správa Pražského hradu. Spor, v němž žalovaná strana několikrát jednala tak, aby vyhrála strana žalující a pouze apel občanských aktivistů ji přiměl chovat se jako řádný hospodář svěřeného majetku, trval dlouhých osmnáct let. Během nich soudy různých stupňů přesouvaly vlastnictví chrámu na tu či onu stranu, prezident Havel jezdil konejšit netrpělivého papeže do Říma a kardinál Vlk přidával k názvu katedrály jména dalších světců, Václava a Vojtěcha. To ale neovlivnilo konečný verdikt Nejvyššího soudu v roce 2009, že katedrála byla, je a zůstane majetkem státu.
Kardinál Vlk sice podal proti rozsudku stížnost k Ústavnímu soudu a vyhrožoval i Štrasburkem, ale jeho nástupce pražský arcibiskup Duka prohraný spor blahosklonně uznal za skončený a písemně stvrdil spolu s prezidentem Klausem dohodu o společné správě chrámu. Otázkou je, zda za pár nebo více let nebude dohoda vykládána jinak a slovo správa nebude vnímáno jako vlastnictví...
Zbožný odkaz
Převaha vládních poslanců v dnešní sněmovně dává tušit, že chystaný další bezúplatný převod státního majetku na církve nazývaný restitucemi bude schválen a že lesy, polnosti a rybníky (celkem víc než 250 tisíc hektarů) dostanou nového vlastníka. Církev se dušuje, že bude dobrým hospodářem, zřejmě už zakládá lesnická a rybníkářská učiliště a možná i kurzy pro budoucí poustevníky, kteří ve skalnatých oblastech najdou meditativní útočiště. Pokud používám humornou nadsázku, pak je to výraz bezmoci. Situace vůbec není komická, ale tristní. Římskokatolická církev (a té se chystané darování týká především, ostatní subjekty jsou ve vládním návrhu jen kvůli alibi) bude s pozemky spíš obchodovat, než je kultivovat. S tím vláda počítá a už slíbila, že daň z prodeje církvi odpustí. Šrafování budoucích držav může těšit i vatikánské úředníky. To oni budou z Pahorku věštců doporučovat a schvalovat příští kupce. Je možné, že české a moravské obce, které si stěžují na blokaci pozemků vyhlédnutých od roku 1991 k církevní restituci, těmito kupci nakonec nebudou.
Jaký motiv může mít vláda, když v době úsporných škrtů (nazývaných reformami), které zredukují sociální stát na minimum, hodlá část státního majetku věnovat církvím? A proč o tak zásadním převodu a souběžném finančním odškodnění (59 miliard korun plus inflační navýšení, ke kterému během třicetiletého splácení dojde) nenechá občany rozhodnout plebiscitem?
Zdůvodnění, že chystá odluku církve od státu, a tedy musí zajistit příjmy pro duchovní, je trochu vachrlaté, když současně plánuje, že ještě pět let bude jejich platy (1,5 miliardy ročně) plně hradit a poté v dalších třinácti letech se postupně sníží až k nule. Opravy církevních staveb bude i pak sponzorovat grantovým systémem, stejně tak bude finančně podporovat církevní školství a charitativní instituce. Čím budou takové podmínky odluky užitečné českému státu, který se zněním Listiny (základních práv a svobod) vymezuje jako ideologicky a nábožensky neutrální? A jehož asi 60 procent občanů jsou dnes ateisté respektive lidé bezkonfesní?
Co se vleče, neuteče
Když v roce 1993 arcibiskup Vlk troufale zasvětil Českou republiku Panně Marii, vzbudilo to u mnohých občanů rozpaky, jiní to pojímali jako neškodný folklór. Pouze husita Václav Klaus zasvěcení veřejně zkritizoval, neboť v něm viděl předzvěst. Dnes spolu s arcibiskupem Dukou pořádá Svatováclavské poutě a na přespříští rok znovu zve papeže, tentokrát oficiálně, na rozdíl od polosoukromé návštěvy předchozí. Tento zvrat svědčí o poučení prezidenta z dějů minulých. V roce 1997, když Klausova vláda padla, byla neveřejným, ale zřejmě hlavním motivem i jeho odmítavost k církevním restitucím. Dočasným premiérem se pak stal bankéř Tošovský, který obešel (ve smyslu ignoroval) parlament a pokusil se vydávat církvi majetky exekutivně jako darování či prodej za korunu. Ve štědrosti jej poněkud zbrzdilo trestní oznámení, které jsem jménem Spolku Šalamoun (společně s advokátem Alešem Pejchalem) na premiéra podala u Nejvyššího státního zastupitelství. Definitivně blahovolné rozdávání však zastavila až vláda Miloše Zemana. Její ministr kultury Pavel Dostál, který měl na starosti i církve, prožil martýrium při sestavování komisí, které měly restituční nároky prozkoumat a připravit podklady k řešení. Pahorek věštců zamítal navrhované odborníky, jednu dobu byly komise dokonce dvě, církevní a vládní... K výsledku nicméně nedošlo, ani Dostálova návštěva Říma (na kobereček) to neposunula. Následná (první) krátká vláda Mirka Topolánka se problematice nestihla věnovat. Druhá vláda téhož premiéra, v níž se ministrem zahraničí stal Karel Schwarzenberg, církevní restituce připravila a vyčíslila za pouhého dva a půl roku, než jí sněmovna přestala důvěřovat. Předseda překlenovací úřednické vlády Jan Fischer nechal téma, horké dvacet let, na chvíli vychladnout. Než došlo k oddalovaným volbám do sněmovny, založil bývalý lidovec Miroslav Kalousek spolu s bývalým ministrem zahraničí Schwarzenbergem, kdysi též lidovcem, politickou stranu TOP 09. Ta ve volebním programu slibovala nastolení bezpodmínečné vlády práva. Občané, znechucení nevyřešenými korupčními skandály a uhranutí lidovým šarmem knížete, pomohli „topce" k vládnutí v dnešní trojkoalici. Představy voličů o bezpodmínečné vládě práva se už po prvním roce zhmotnily z mlhoviny kandidátských slibů do tvrdých ministerských požadavků na církevní restituce. Chabý řečnický pokus firmy VV snížit aspoň finanční odškodnění jen mírně zčeřil hladinu vládního rybníka. O skutečné rybníky, lesy a polnosti se hádka nevedla a ani čtenáře (konzumenty provládních deníků) tato stránka restitucí moc nezajímá. Přestože je jejich nejdůležitější a nevratnou součástí, zatímco peníze jsou jen oběživo.
Odluka církve od Boha?
Po dvaceti letech, ve kterých se církev konečně mohla projevovat svobodně, a také to dělala, takže dokonce i v kostelích kázala o nutnosti restitucí, už je to téma protivně úmorné, jako bzučení mouchy masařky. Když Josef II. cestoval po „svých" českých zemích, psal matce postřehy, ve kterých podrážděně konstatoval: ...sedmina veškeré země patří církvi a na Moravě ještě víc. Přes 8 miliónů dělají nadace... Arcibiskup pražský hrabě Ant. Petr Příchovský je bezuzdný hrabivec peněz... Děkan na Vyšehradě má erb, na kterém sv. Petr bičuje českého vévodu. Tento vévoda ublížil prý vyšehradským kanovníkům, tu se zjevil sv. Petr a tak dlouho vévodu mrskal, až jmění vydal...
Jakým bičem je poháněna vláda k převodu státních majetků na církev? Opravdu ji trápí jen starost o platy duchovních, když je lze řešit průběžně církevní daní jako v Německu, nebo církevními poplatky po vzoru Rakušanů?
Soupis vypracovaných církevních „restitucí" sice ještě musí projít hlasováním parlamentu, ale výsledek je předem daný. Horní komora schvalování jen protáhne o další kolo, víc nedokáže. Určitou naději snad představuje jen Ústavní soud. Sami občané, od nichž v demokracii vychází veškerá moc, jsou ale dvacet let zavalováni propagandou, že církev vyvlastnili komunisté, a nejspíš nebudou pravdu ani hledat, natož ji odhodlaně hájit. Husita Klaus, který už bič okusil, takže je napravený a s církevními restitucemi naprosto souhlasí, si může začít chystat další projev o nutném návratu k tradicím (před josefinské reformy), který pronese při slavné návštěvě papeže v červenci 2013 na Velehradě. A pak mu složí k nohám dar v hodnotě větší
než velké.
Zdroj: LITERÁRNÍ NOVINY
Motto: Hlemýžď popolézá tak dlouho, dokud mu stačí sliz. Chamtivec se honí za ziskem tak dlouho, dokud si neužene smrt. čínské přísloví
Restituční pohádky a argumenty
16. 11. 2011
Když jsem byl jako dítě, rád jsem se svými sourozenci poslouchal pohádky. Stále jsme „mámili" od našeho dědy, aby nám něco vyprávěl. A nevadilo nám, že často vyprávěl stejné pohádky, i když trochu jinými slovy. Zdá se mi, že všechny pohádky mají nějakou přitažlivost a že si je i dospělí posluchači rádi znovu a znovu poslechnou.
Nemyslím teď na pohádky o Hloupém Honzovi, nebo o Červené karkulce, ale novinářské „pohádky" o církevních restitucích. Sám jsem od r. 2005 na těchto webových stránkách napsal alespoň 20 článků na toto téma, zvláště článek „Pohádky novinářů" z 19.2.2010 a „Svítání naděje" z 31.10.2011. V posledních létech, když se řešení této otázky stalo znovu konkrétnější, začala opět „pohádková sezóna", i když bylo dosti jiných témat (korupční skandály, „loupení" ze státního majetku atd.). „Pohádkáři" se rekrutují z okruhu KSČM a z lidí jim blízkých. Pochopitelně, kdo ukradl, nerad svůj lup vrací. Takže o meritu věci - že jsou proti narovnání svých protiprávních činů minulosti - bych se ani nerozšiřoval. Je však velmi zajímavé, jakými „důkazy" argumentují a jak znovu a znovu opakují staré výmysly, kterými klamou nepřemýšlející čtenáře a posluchače těchto „pohádek". Moji přátelé mi někdy říkají, že takovou „úrovní" argumentace nestojí za to se zabývat. Ale mě vždy - v minulosti i v přítomnosti - dráždily nepravdy, bezpráví a nespravedlnost, zvláště do nebe volající, a nenechávaly mě v klidu. Na to jsem také v minulosti nejednou doplácel.
Teď mám na mysli zvláště článek z poslední doby - „pohádky" Lenky Procházkové s názvem „Církev nemá na restituce právní nárok" (Literární noviny z 10. 11. tr.).
Ve svém článku jde paní Procházková až k Josefu II. a líčí historii církevního majetku. Dělá to stylem, jaký dobře znám z dob komunistické totality (studoval jsem v té době na Karlově univerzitě také trochu historii), kdy se říkalo to, co se nám líbí a co potřebujeme slyšet, ne to, co jsou skutečnosti a fakta. Aniž cituje nějaké dokumenty a fakta, kterými by svá tvrzení doložila, Procházková pouze spekuluje o důsledcích „Josefínských reforem": „Majetek, který církvi zůstal dál k užívání, už jí však nepatřil, měla ho pouze ve správě...Tak to fungovalo až do vzniku Československé republiky". Velkým „přemetem" se přenesla přes druhou polovinu 19. století a cudně pomlčela o závažných historických faktech, které se jí nehodily, že se totiž v té době v Rakousko - Uhersku formovaly Ústavy (zvláště ta z r. 1873) a že byl v r. 1874 vydán zákon o pozemkových knihách. Podle toho zákona byla pořízena evidence majetku a jeho majitelů. Vedle starých Zemských desek pozemkové knihy evidovaly podle katastrů všechen majetek, i církevní. Stojí za to se informovat o přísném procesu zapisování majetku do těchto knih, protože měly konstitutivní charakter, to znamená, že zápis v nich měl charakter zákona, a když tam byl nějaký majetek zapsán, tak plným právem patří uvedenému majiteli. Seznamy majetku byly nejprve dlouhou dobu vyvěšeny na veřejných místech, aby všichni mohli posoudit, jestli zapsání do pozemkových knih je oprávněné a aby se případně jiní vlastníci mohli přihlásit a uplatnit svůj nárok. Pokud by si paní "autorka" nechtěla dávat práci a jít se podívat na pozemkové knihy do Státního archívu, pozval bych ji na Pražské arcibiskupství, kde ji pan ing. Štícha rád dá nahlédnout do všech kopií těchto pozemkových knih (případně i Zemských desek), které arcibiskupství v kopiích vlastní, a přečíst si, že je v nich církevní majetek podle zákona zapsán a že tedy církev je jeho vlastníkem. Z toho zjištění je možné poznat, jaké „pohádky" se lidé někdy odvažují bezostyšně vyprávět.
V témže článku se odvolává na tehdejšího vicepremiéra JUDr. P. Rychetského, který údajně v r. 1999 vydal (protiústavní) „stanovisko", že „církev nemá na restituce právní nárok". Nevím, jakou formou a kde uveřejnil toto „stanovisko", které by znamenalo veřejné schvalování komunistických bezpráví (viz bohatá opačná judikatura Ústavního soudu). Nevím, jak odůvodňuje protiústavní upírání „právního nároku". Jistě zná pozemkové knihy a charakter jejich zápisů. Takový výrok (který ještě neznamená, že upírá církvi vlastnictví majetku), by znamenal velikou skvrnou na jeho profesním profilu.
Takováto neúcta k historickým faktům, jakou Lenka Procházková projevuje, je typická pro totalitní komunistický režim. Ostatně ona se odvolává na některé analýzy komunistických právníků. Nebudu se zabývat řadou dalších ´blábolů´ zmíněného článku. Ale ještě o jedné flagrantní pohádce, která dokresluje výše uvedené, se musím zmínit. Tvrdí, že majetek „podléhal reformě z 18. století a reformě z roku 1919". Aniž cokoliv dokládá a vysvětluje, odvolává se „šmahem" na zestátnění klášterů za Josefa II., bez ohledu na pozemkové knihy a na jejich zápisy, a mluví obecně o pozemkové reformě po první světové válce. Zamlčuje, že drobné farní pozemky, které nedosahovaly určité rozlohy, nebyly touto reformou vůbec dotčeny a jsou dosud zapsány v pozemkových knihách, které byly v r. 1964 uzavřeny, ale majetky jsou dále evidovány u katastrálních úřadů jako nástupní instituce. Mnohé větší majetky diecézí měly v pozemkových knihách z té doby poznámku o „zamýšleném převzetí", ale také další poznámku o „propuštění ze záboru". Takže tento majetek první pozemkovou reformou nakonec zabrán nebyl. I tyto úřední zápisy si lze ověřit v pozemkových knihách.
A ještě k pohádce o tom, že církev nemohla s tímto majetkem svobodně nakládat. Ano, zvláště menší farnosti, které neměly tolik majetku, aby se mohly financovat samy, dostávaly podle svých majetkových poměrů tzv. „kongruu", tj. příspěvek z Náboženského fondu (i za vedení státních matrik) a jejich majetek byl „hlídán" finanční prokuraturou, aby se nezmenšoval prodejem, aby stát pak nemusel zvyšovat příspěvky. Ale to na charakteru plného vlastnictví nic neměnilo.
Veškerý církevní majetek byl zapsán v pozemkových knihách, do kterých se ještě na začátku komunistické doby do r. 1954 zapisovalo. Takže při jednání mezi církvemi a vládou se jedná o restituci tohoto řádně v pozemkových knihách zapsaného majetku.
Způsob argumentace, kterou jsem tu předkládal, je možné si ověřit v odborných expertízách Ústavního soudu, které byly o charakteru církevního majetku a o nárocích církví pořízeny, když soud rozhodoval o žádosti skupiny senátorů zrušit blokační paragraf 29 zákona o půdě 308/1991Sb.
A druhým zdrojem důkazů jsou materiály zvláštní parlamentní komise, která zkoumala návrh restitučního zákona Topolánkovy vlády a pořídila také odborné expertízy o otázce charakteru vlastnictví církevního majetku i s pomocí zahraničních renomovaných firem. Po stránce právní je tato otázka více než jiné řádně zdokumentována. Jen je třeba nezavírat oči a nemít zlou vůli.
Takovéto důkazy stojí proti „pohádkám" paní Procházkové.
V podobném duchu se nese článek soudruha Jiřího Dolejše v Parlamentních listech.cz, který se ve svých úvahách vrací hluboko do středověku. Ale jeho úvahy se nesou v podobném, nikoliv právním, ale ideologickém duchu. Oba autoři vycházejí zřejmě ze stejných ideologických hledisek. Stále stejné závěry: komunistická doba zničila právní myšlení lidí, a tak se v takových kalných vodách nepřátelům církve snadno „loví". Proto je třeba vyvracet podobné hrubé nepravdy.
Česká biskupská konference podává svými prostředky jinde pozitivní vysvětlení k tomu, proč zvláště v dnešní době, kdy naše společnost potřebuje stálé připomínání a přinášení duchovních hodnot, potřebuje církev prostředky, aby jednak byla nezávislá, jak to předpokládá Ústava, a aby měla možnost vyvíjet svou činnost i k prospěchu dnešní společnosti, kde kultura mezilidských vztahů (viz parlamentní diskuse, poměry v rodinách, sobectví politiků, korupce atd.) je skoro na nule. Takže církvi nejde jen o právo a spravedlnost a o vlastní obohacení, ale o prostředky, aby mohla plnit své poslání, jak je to běžné jinde v Evropě, prostředky ke službě, kterou i lidé mimo církev dnes uznávají.
kardinál Miloslav Vlk
Zdroj: MILOSLAV KARDINÁL VLK
Budeš tam? Řekli mi, (Chraň mě) (Mluveně) A v mých souženích
Drž mě
Jako řeka Jordán
A já ti řeknu,
Ty jsi můj přítel
Starej se o mě
Jako můj bratr
Miluj mě jako vlastní matka
Budeš tam?
Když jsem unavený
Řekni mi, podržíš mě?
Když udělám chybu, vynadáš mi?
Když se ztratím, najdeš si mě?
Muž by měl být věrný
A jít dál, přestože už nemůže
A bojovat až do konce
Ale přece jsem jen člověk
Všichni mě kontrolují
Zdá se, že mi svět udává pravidla
Jsem už tak zmatený
Ukážeš mi?
Budeš tam pro mě
a budeš takový, abych se na tebe mohl spolehnout
(Drž mě)
(Polož svou hlavu níž)
(Jemně, potom směle)
(Veď mě tam)
(Veď mě)
(Miluj mě a ukoj mě )
(Polib mě a osvoboď mě)
(Budu se cítit požehaný)
(Nes)
(Nes mě odvážně)
(Zvedni mě pomalu)
(Zaveď mě tam)
(Uzdrav mě a očisti mě)
(Jemně říkej mi)
(Já tam budu)
(Zvedni mě)
(Zvedni mě pomalu)
(Veď mě odvážně)
(Ukaž mi, Tvou péči)
(Drž mě)
(Polož svou hlavu níž)
(Jemně, potom směle)
(Veď mě tam)
(Potřebuj mě)
(Miluj mě a nasyť mě)
(Polib mě a osvoboď mě)
(Budu se cítit požehnaný)
V naší nejtemnější hodině
V mém nejhlubším zoufalství
Stále budeš mít o mě starost?
Budeš mi tam nablízku?
V mých zkouškách
Skrz naši pochybnosti
A zklamání
V mé zlobě
V mé bouřlivosti
Skrz můj strach
A mých přiznáních
V mé úzkosti a bolesti
Skrz mou radost a můj žal
V příslibu jiného zítřka
Nikdy Tě nenechám odejít
Protože Jsi navždy v mém srdci
5.12.2011
Pane kardinále, co chcete, co děláte, co to píšete? Jaký je rozdíl mezi korupční skandály, „loupení" ze státního majetku a zatěžování spoluobčanů břemenem, kterého byste se vy ani prstem nedotkl. Restitučními nároky zatěžujete daňové poplatníky, generaci která nic zlého neudělala. Co jste vůbec za člověka? Komu sloužíte? Bohu? Svým ovečkám nebo své církvi? Věřím, že mnohým je naprosto lhostejné zda církev získala majetek zákonným nebo nezákonným způsobem. Věřím, že mnohým jsou lhostejné křivdy způsobené dřívějšími vládami. Věřím, že většinu zdravě smýšlejících zajímají dnešní praktiky, nekalé praktiky zabalené do hábitu spravedlnosti, náprav křivd a potřeby vyrovnání. Věřím, že většinu lidi zajímají důsledky těchto praktik na jejich životní podmínky, podmínky zachovávající lidskou důstojnost s dostupností na nejzákladnější životní potřeby. Podmínky které nedokáže zajistit vláda a ostatní mocipáni, ztěžujete, zhoršujete ještě svými nároky. Je mi naprosto jedno, jestli jsou oprávněné nebo neoprávněné. Vaše praktiky, rozumí se tím představitelů církve nejsou o nic lepší než praktiky nadnárodních korporací, společností cíleně vytvořené k zneužívání mocenského postavení sloužící těm, kteří je vytvořili. „Loupení" ze státního majetku o kterém píšete je odsouzeníhodné, avšak vědomé zadlužování generace (které není nutné), která ani neměla příležitost se projevit, je podle mého posouzení trestuhodné a dvojnásob to platí pro ty, kteří se mají podílet na vedení svých oveček po duchovní cestě. Co tady voláte po úctě k historickým faktům. Kdo má mít úctu k historii katolické církve, která se podílela na tolika krveprolití a připravila o život nevinné. Jakou úctu mám mít k církvi a jejím představitelům, která pálila lidi zaživa? Je pravdou, že je třeba nezavírat oči a nemít zlou vůli. To máte pravdu, ale zlá vůle nikdy neubližuje tak silně jako zlé skutky. A pokud se vám podaří prosadit to po čem tak prahnete, budou to hodně zlé skutečnosti ve svém důsledku pro většinu bezmocných spoluobčanů. Copak neumíte udělat gesto v této zkouškou procházející době? Nesoudím Vaši iniciativu, ani Vás, chci pouze připomenout co potřebují ovečky (patřím mezi ně). Místo vedení svých oveček po duchovní cestě k Bohu se věnujete hrabivosti svého chlebodárce. Znovu zdůrazňuji, nesoudím Vás, jenom připomínám to, čemu máme sloužit, zda Bohu, či mamonu.
Přehodnoťte své konání, prosím. Však nestačíte se postarat o provoz toho co máte. Pro ilustraci kopírovaný text jednoho zoufale hledajícího. A není jediný.
Jan Vaš
V kostele ale tím, že jsem tam vešla jsem ucítila strach a ne otce. Vylekala jsem se. Necítila jsem se doma. Dostala jsem strach a paniku. Sedla jsem si. Nedalo se tam soustředit. Neustále tam chodili lidi, absolutně nebrali ohled na tu božskou energii, která tam je a kterou tam lidi, kteří opravdu chtějí být spaseni, chodí. Pak pán, který hraje na varhany, začal hrát pekelnou hudbu, nemělo to notu, příšerné. Rozbrečela jsem se, já to nedokážu, já to nedokážu,, Honza měl pravdu, že mám v sobě hodně čertů a není místo pro kristovskou energii. Ale zůstala jsem. Pak pán, který byl za varhanami začal nahlas telefonovat a řešil tam nějaké opravy, hrůza. Pán asi farář tam pořád štrádoval kostelem a každým krokem mě rušil. Řekla jsem, to prostě nejde a v slzách utekla pryč.
Utíkala jsem pryč, Otče, já tě nenajdu. Pane Bože já tě nenajdu. On mi ale řekl, když mě budeš z celého srdce hledat, najdeš mě. Pak jsem prosila tebe, Honzo, co mám dělat? Moc rozumuješ, moc mluvíš, moc se snažíš, nech to být nech to jen na pocitech. Trochu jsem se uklidnila, u křižovatky, kde jezdilo hodně aut jsem zas měla pokušení tam skočit, neskočila. Před sebou jsem uviděla kostel. Šla jsem tam, bylo zavřeno. Strašně jsem se rozzlobila na církev, jakým právem si takto nárokuje kristovskou energii a lidem ji dává jen po dávkách, vždyť Bůh ji chce lidem dávat neustále.
U kostela jsem potkala babičku, ptala jsem se, jestli neví o nějakém kostele, ukázala mi jeden. Šla jsem tam, bylo zavřeno, ale tam přišel mladý muž, ptala jsem se ho už skoro v slzách, jestli neví o nějakém otevřeném kostele, ukázal mi dva. Zatočila jsem se, on v sobě měl kristovskou energii. Šla jsem dál. První kostel, zamčený. Panika. Utíkala jsem k druhému. Ten byl otevřený. Ach, úleva. Ale když jsem přišla dovnitř, byla tam mříž. Propukla jsem v šílený pláč, Otče, oni mě k Tobě nepustí. Oni mě k Tobě nepustí. Náhle jsem ho ucítila, to nevadí, tvé tělo zůstane tady, ale tvůj duch může dovnitř, ten nezná omezení. Uklidnila jsem se. Stála tam, ruce strčené mezi mřížemi, hlavu strčenou mezi mřížemi. A prociťovala jsem. Pak tam přišla paní, která taky respektovala. Byla tichá a brzy odešla. Já tam byla asi půl hodiny. Byla jsem doma, ale mému tělu to bylo nepříjemné. Pak před mříže přišlo několik andělů, podala jsem jim ruce. Pak jsem dostala zprávu, jdi zpátky na Petrov.
Tak jsem se otočila a šla. Když jsem tam dorazila světe div se, nebyl tam nikdo, jen jeden mladý pán, který respektoval, sedla jsem si a požádala o boží přítomnost. Sepnula jsem ruce a dala si je na čelo a hlavu o ně opřela. Byl tu. Najednou jsem neslyšela kroky, ani jiný hluk. Byl tu a bylo to, řekla jsem, že neumím žádné modlitby, on na to já vím, poslouchám tvé srdce. Povídala jsem mu, on je poslouchal a přijímal, někdy řekla ano já vím. Pak jsem mu řekla, že už nevím, co povídat, on na to, to nevadí, jen buď. Byla jsem, pak jsem byla nasycena. S úsměvem jsem se začala oblékat a řekla otci, že zas brzo přijdu. On ví. Tak jsem šla, skoro jsem létala. Chtěla jsem ti zavolat, ale ty jsi zapomněl doma mobil.
"Odchod z duchovní skupiny?"
Jen pro oživení paměti.
Římanům 11:5 A tak i nyní je tu zbytek lidu vyvolený z milosti.
Matouš 23:13 Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Zavíráte lidem království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít.
Lukáš 11:52 Běda vám zákoníkům! Vzali jste klíč poznání, sami jste nevešli, a těm, kteří chtěli vejít, jste v tom zabránili."
Jan 8:47 Kdo je z Boha, slyší Boží řeč. Vy proto neslyšíte, že z Boha nejste."
Jan 14:27 Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí!
Je čas na změnu
Boží svět je náš - není majetek církve...
Cesta k autoritám
otevřít v mp3
Pokračování Vyšší duchovní pravda
Pokračování Papež Benedikt XVI. rezignuje!
Pokračování Že lidé nechtějí církevní restituce?